Oikawa Chůvou

2. prosince 2015 v 19:15 | Sumiya
No, co k tomu říct? Je to blbost. Blbost, kterou jsem psala dlouhou doubu hlavne ve škole, o hodinu, do telefonu. Přesněji do poznámek. Za chyby se omlouvám, snažila jsem se to opravit co nejlíp ^^
Celá tahle povídka měla být přeslazená dětmi apod. ale ten konec.... no to se dozvíte, až si to přečtete ^^ Jinak, yaoi to není

"Pohlídáš je?" optala se mě Tami.
"Heh? A proč já?" vyjekl jsem.
"No... Hajime-chan a Tobio-chan tě mají rádi." zasmála se.
"Ale to mi nedává důvod, proč bych je měl hlídat ZROVNA já! Tobia může hlídat Sugawara, a Hajimeho můžou hlídat Kunimi a Kindaichi!" zavrčim po ní.
"Já vim, ale ani jeden z nich nemá čas. Sugawara se musí připravovat na zápas, a Kunimi s Kindaichim se musí učit na test z matiky." řekne už zoufale. Protočim oči, a povzdechnu si.
"Tak dobře! Po tréninku je od tebe vyzvednu." řeknu už klidněji.
"A vůbec. Jak dlouho už je to od té jejich proměny? Týden? Dva?" optám se jí. Na její tváři se objeví starost. Aby jste chápali. Tobio-chan, a Hajime-chan (Iwa-chan) se promněnili v malé děti, a nikdo neví, proč, kdy, nebo kde. Prostě místo 17-ti letého Iwa-chana, a 15-ti létého Tobio-chana, nám na zápas přišli dvě, asi 5-ti leté děti v dresech Karasuna a Aoby Joshai. Byl to šok.
"Um... Myslím.... Že je to týden, a vůbec se to nelepší." zakývala beznadějně hlavou. "Ale začali říkat první slova jména." usmála se.
"A... Jaké?" zajímám se. Zčervenala.
"Tvoje... Přesněji.... Tooru-chan. Tak ti říká Tobio, a Hajime ti říká Oikawa-san, nebo jenom Tooru." usmála se na mě. Trošku jsem zčervenal, protože jsem nečekal, že řekne zrovna tohle.
"Už musim jít." zamávala mi ode dveří tělocvičny, a zmizela. Zhluboka jsem se nadechl, a začal trénovat. Hah, když tu není Iwa-chan, není to ono. Pomyslel jsem si, a ještě chvilku si pinkal s míčem. Pak jsem to vzdal, a šel říct ostatním, že končim. Nic na to neříkali, a nechali mě. Každého to zasáhlo. Zavrtěl jsem hlavou, popadl tašku, a vydal se za Tami k domu. Jelikož je to dospělá žena, řekla mi, že se o ně může postarat. Rodiče Tobia, a Iwa-chan souhlasili. Jejich stáv.... Je k pláči! Nikoho si nepamatují. Jakoby jejich život začal od znovu. Došel jsem ke dveřím Tamiina domu, a zazvonil.
"A! Tooru, pojď dál, zrovna jim balim věci." ztuhl jsem na místě.
"Balíš..... Věci?" zašeptal jsem nevěřícně.
"Ano, jejich věci. Budou u tebe přes víkend." vtáhla mě do chodby, zatím co mi vysvětlovala, že kvůli práci musí odjet na víkend z města, a že je nemůže nechat samotné.
"Aha. Chápu." zamumlám.
"A kdy jedeš?" optám se po chvíli trapného ticha.
"No, popravdě už jsem měla dávno vyrazit, ale..." zarazil jsem ji.
"Klidně jeď, zabalím jim, a pak si je vezmu k sobě." vezmu ji malou čepici, a dalo by se říct, že ji vyženu.
"Díky!" a zmizí. Chvíli stojim na místě, a prohlížim si čepičku. Povzdechnu si.
"Tobio-chan? Hajime-chan?" zavolal jsem. Po chvíli se ozvalo cupitání, a za další chvílí se objevili dvě malé postavičky, které se ke mně ženou s úsměvem od ucha k uchu. Kleknu si, a s vřelým úsměvem rozevřu náruč, do které mi následně skočili. "Těšili jste se?" zasměju se, a pevně je obejmu. "Jo!" řeknou na stejně, a víc se ke mně natisknou.
"Kam šla teta Tami?" optal se Tobio-chan. "Musela odjet pryč. Kvůli práci. A pověřila mě, abych vás dva pohlídal po dobu, co bude pryč." vysvětlil jsem jim. Pustil jsem je, a narovnal se. "Zavedete mě do vašeho pokoje?" kývnou, každý mě chytl za jednu ruku, a odvedli po schodech do pokoje. Otevřel jsem dveře, a vešel dovnitř.
"Páni! Máte to tu hezké! Kdo pak kreslis ty obrázky na zdech?" usměju se, a posadim se na jednu postelpostel.
"Já kreslil tenhle!" vykřikl vesele Tobio-chan, vyskočil na postel, a plácl rukou o zeď.
"A kdo to je?" optám se zvědavě. Lehce zčervená, a Iwa-chan se rozesměje.
"N-nesměj se!" vyjekne, a zčervená ještě víc.
"Um.... Je to... To.. Jsi to ty, Tooru-chan..." zamumlá, a obličej si schová do dlání. Vstanu, přejdu místnost k jeho posteli, chytnu mu jeho ruce, a odtáhnu je od jeho obličeje.
"Máš mě rád, a proto jsi mě nakreslil. Vážim si toho, a navíc, moc se ti to povedlo." políbim ho na čelo. Kdyby byl v normální... Velikosti, políbil bych ho na rty, ale jelikož je mu asi 5-6 let, vypadalo by to dost divně.
"Tooru! Podívej se, co jsem nakreslil já!" připoměl se Iwa-chan hlasitě. Tobia jsem tedy pustil, a pozornost začal věnovat Iwa-chanovi.
"A-"
"To jsi ty." skočil mi do řeči.
"Je to taky moc pěkné." pochválil jsem ho, a prohrábl mu vlasy. V tom mi dojde, že bych měl začít balit. Přejdu ke skříni, a prohlídnu si kolonky, na kterých byli jména. Každému jsem vybral věci na tři dny, a ty pak dal do jedné tašky, která byla na dně skříně.
"Tak! Máte něco, co si chcete vzít sebou?" otočim se k nim. Každý popadne něco na posteli, a přinese si to. Tobio-chan přinesl medvídka černé barvy, s modrými oči a oranžovo černou mašlí. Iwa-chan přinesl taktéž medvídka, akorát bílého, s tmavě modrými oči, a s tyrkysovo bílou mašlí. Vezmu si je od nich, a vložim je do tašky.
"Můžeme vyrazit." vzal jsem tašku, a vyšel z pokoje. Chlapci cupitali hned za mnou, a když jsem zastavil v chodbě, málem do mě narazili.
"Pozor.." pokáral jsem je, a oblékl je. Venku už byla zima, a tak jsem musel každému natáhnout čepici a šálu. Když byli připřipraveni, sám jsem se oblékl, a obul. Tašku s jejich věcma jsem si dal přes rameno, abych měl volné obě ruce. Otevřel jsem jim dveře, a když sme byli všichni venku, zase jsem je zavřel. Oba dva mě chytli za ruce. Moc dlouho jsme nešli, jelikož bydlím kousek od Tami.Oba dva mě pevně drželi za ruce, a tiskli se k mým bokům.
"Um... Tooru-chan? Co bude k večeři?" optal se zvědavě Tobio-chan, když jsem je zaváděl do předsíně.
"No, kdybych byl sám, odbyl bych se rychlovkou. Ale jelikož tu mám vás, uvařim něco dobrého." políbim ho na nos.
"A co to bude?" opřel se o mě Iwa-chan.
"To je tajemství!" zasmál jsem se, a zavedl je do obýváku, kde ihned skočili na sedačku. Pustil jsem televizi, a našel jim tam nějaký dětský program, aby se nenudili. Pak jsem to vzal rychle do kuchyně, jelikož jsem se na to už nemohl dívat. Oni jsou tak rozkošný, a ještě ke všemu, když jsou do mě podle všeho zamilovaní. Hlavně teda Tobio-chan.... Tak přece jenom! Něco se už začíná vracet do starých kolejí! Tobio-chan (i když to nikdy neřekl nahlas) mě miloval/miluje! Červená se když s ním mluvím, nebo se na něj jenom podívám, což nasvědčuje tomu, že se mu začíná vracet paměť! Z Iwa-chana si nejsem moc jistý, ale to nevadí.
"Toooooruuuuu-chaaaaan!" vpadl do kuchyně z ničeho nic Tobio-chan, a tím mě vytrhl z myšlenek.
"Oh! A-ano?" skoro vyjeknu, jelikož jsem se opravdu lekl.
"Hajime-chan usnul, a já tam nechci být sám, bojím se tam..." zakňučel, a objal moje nohy.
"Tak můžeš zůstat tady, jestli tam nechceš být." usměju se, a vezmu ho do náruče. Obejme mě pevně okolo krku, a když to nejmíň čekám, dá mi pusu na tvář. Překvapeně na něj zamrkám. Když mu dojde, co udělal, zčervená, a radši si položí hlavu na mé rameno.
"Tobio-chan? Řekni... Co tě baví?" zeptám se ho, abych odvedl jeho pozornost.
"Volejbal." řekne stroze.
"A-" když jsem se chtěl ptát dál, okolo Tobio-chana se vytvořila růžovo fialová mlha, a já byl nucen ho dokonce pustit. Trvalo asi půl minuty, než se ta divná mlha rozpustila.
"Oikawa-san?" zašeptal mi až příliž povědomý hlas.
"Tobio....chan?" řeknu nejistě, a po tváři mi sjede slza. Ihned si k němu přikleknu, a pevně ho obejmu okolo krku.
"S-stalo se něco?" nechápal.
"Vrátil ses." zašeptal jsem, a ještě víc ho objal.
"Vrátil? Já jsem... Snad někde byl?" pohlédne mi do očí, když ho pustim.
"To je jedno. Um, chceš pučit oblečení?" mávnu nad tím rukou, a naznačim mu, že má jenom spodní prádlo.
"J-jo... To by bylo skvělý." řekne potichu, a vstane. Chytnu ho za paži, a odvedu do mého pokoje.
"Posaď se zatím na postel." nabídl jsem. Kývl, a posadil se na postel. Začal jsem hrabat ve skříni, a vytáhl mu jednu ze svých košil.
"Stačí?" ukážu mu jednu ze svých košil. Cukne sebou, jeho tváře zčervenají, ale kývne k souhlasu, a košili si rozklepanýma rukama vezme, a následně i oblékne.
"Děkuju..." zamumlal, a zívl.
"Unavený?" optám se ho, a on kývne.
"Klidně si lehni, jestli chceš." usměju se, a přejdu k němu. Cukne sebou, a poposedne. On se bojí.... Pomyslim si, a nahnu se nad Tobio-chana, až přepadne na záda. Opřu se rukama u jeho hlavy, a obličejem se nahnu k tomu jeho.
"N-ne-" přerušim ho, když ho políbim na rty. Kleknu si nad něj, a košili, kterou si před chvíli oblékl, mu zase rychle sundám. "Tobio-chan..." Zašeptám. Konrčky prstů ho pošimrám po bříšku, a on se začne smát, a různě svíjet. Hmm, takže lechtivý.... Usměju se, když mu smíchem zrudnou tváře, a z očí se mu vyvalí slzy.
"N-ne.... Přestaň...." dostal ze sebe s těží, a chytl mě za ruce. Jenže já udělal přesný opak. Pokračoval jsem v lechtání, a své doteky více zintenzivěl. V tom se rozrazili dveře.
"Oi...kawo? Kageyamo?" dostal ze sebe překvapeně Iwa-chan, který stál mezi dveřmi...
"Už jsi normální!" vyjeknu a vyskočin z postele. Samozřejmě tak. Abych Tobio-chanovi neublížil, a skočil Iwa-chanovi do náruče.
"Chyběl si mi..." zavzlykal jsem. Iwa-chan mě objal okolo pasu. Překvapilo mě to, a to hodně. Když jsme se pustili, chtěl jsem jít za Tobio-chanem, ale nejednou se mi celý svět zamotal, a já upadl do bezvědomí.
+-+-+-+-+-
"....kawa!.....Oikawa!" rozeznělo se mi v uších, a já chtě nechtě otevřel ztěžklá víčka.
"C...co...?" zašeptal jsem, a zaostřil na postavu nad sebou.
"Iwa....chan..." zamumlám úlevně.
"Jsi v pořádku?" optal se nejistě.
"Bez tebe.. mi bylo hůř...." zašeptám, a u jeho kolen se schoulím do klubíčka.
"Co se vlastně stalo?" zeptám se po chvíli.
"Šli jsme spolu ze školy, a pak do krámu. Šel si něco vybrat k pití, jak vidíš *ukáže na chlaďák vedle sebe* a když ses nevracel, šel jsem za tebou, a našel tě, jak tu ležíš na zemi. " povzdechl si, a promnul si kořen nosu.
"Jak dlouho... Jsem byl mimo...?" optám se lehce omámeně.
"Já nevim.... Asi 2...3... Možná 4 minuty." pokrčí rameny.
"Aha.... Co kdyby jsme už šli..." navrhnu. Kývne k souhlasu, a pomůže mi se postavit. Ve chvíli, kdy to nečeká, ho obejmu okolo krku.
"O-oika-"
"Neopouštěj mě, Iwa-chan." skočim mu do řeči. Nic neříká. Najednou se uchechtne, a obejme mě okolo pasu.
"Nikdy."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama