Hatsukoi |Kapitola 5.|

12. října 2015 v 19:02 | Sumiya & Shiko-chan |  Hatsukoi
Konečně je tu pokračování této velmi "divné povídky, ve které se pořád nechce nic stál.
Chtěla jsem ji přidat dřív, ale trénik mi v tom trošku zabránil, a navíc, kadetky v týmu jsou totally b*****s!
Ale to odbýhám od témátu, a vylývám si srdíčko ^^

Tooru

"Cestu zaplatim, mám sebou peníze." Zašeptal jsem, a trochu sebou cukl, když se mě zeptal na telefon. "Hehehe, rád bych ti ho dal hned, ale….. momentálně ho u sebe nemám. Mám ho v pokoji." Usmál jsem se. "A jinak už můžeme vyrazit?" Optal jsem se. Jenom kývl, tak jsme spolu ruku v ruce vyrazili na zastávku. Po chvilce přijel autobus, a tak jsme nastoupili. Zaplatil jsem jízdenky, a hned potom jsme si šli sednout na místa. Yukimu jsem schválně dovolil místo u okna, protože jak mile jsem si já sedl, "nenápadně" jsem začal Yukiho hladit po stehně.

Yuki

Zíral jsem na něj co to děla. "Tooru, nemohl bys toho nechat? Neřekl bych kdybychom byli sami ... ale všichni na nás koukají. Je to nepříjemný." sklopil jsem hlavu. Tooru dal ruku pryč a než ji stihl položit, chytl jsem ho za ruku a držel. "Tohle mi nevadí." usmál jsem se. Tooru se taky pousmál. Když autobus zastavil na nádraží, asi 3 zastávky než vystoupíme, nastoupili dovnitř 2 kluci. Chvíli jsem si je prohlížel, a pak mi došlo, kdo to je. Chytl jsem Tooruovu ruku křečovitěji a pevněji. "Tooru? Nemohli bychom vystoupit dřív?" Sakra! Řekl jsem to s chvějivým hlasem… co mám dělat? Co když mu to přijde divný, nebo se zeptá proč? Co mu mám pak odpovědět?!? Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Mám strach.

Tooru

"Co? Vystoupit dřív? Proč?" Optám se nechápavě. Hm, co pak mu tak moc vadí, že chce vystoupit dřív? Nahnul jsem se k němu, a objal ho okolo ramen. "Neboj se, jsem tu s tebou." Zašeptal jsem, a pokusil se ho uklidnit.

Yuki

"Já vím, že tu si se mnou, ale i tak…" Sakra co mu mám říct… Po tom co mě pustil, jsem se naklonil k oknu a koukal z něj… ani za ruku už jsem se s ním nedržel. A Začal jsem přemýšlet nad tím, co se bude dít dál. Nechci mu říkat důvod, prostě chci pryč! Chtělo se mi brečet, ale nějak jsem se udržel.....

Tooru

Povzdechl jsem si. Proč tak najednou změnil chování? Nechápu to. Ale pokud teda chce vystoupit dřít, vystoupíme holt dřív. "No, tak dobře. Jestli teda chceš vystoupit dřív, klidně." Usmál jsem se, a naklonil se trochu víc k jeho uchu. "Ale až budeme na koleji, dáš mi za mou ochotu pusu?"

Yuki

Potom co to dořekl jsem se začervenal…. Autobus zastavil a my jsme vystoupili. Šly jsme nějakou dobu pěšky a Tooru se ozval. "Mám hlad…" A začal se řehtat. Já se jen pousmál " Tak si běž támhle něco koupit" A ukázal jsem prstem na obchod přes ulici.

Tooru

Hned jsem přikývl, a rozeběhl se k obchodu. Yukiho jsem za sebou táhl jako praporek. Neměl šanci odporovat. Zastavil
jsem se až před obchodem, kde jsem Yukiho konečně pustil. Blbě jsem se usmál, a vešel do obchodu. Nějakou chvilku jsem vybíral, a když jsem, konečně vybral, pohlédl jsem z okna ven na Yukiho. To, co jsem uviděl, mě překvapilo… ne, vlastně mě to totálně nabudilo k agresivitě. Viděl jsem, jak nějaký dva kluci táhnou Yukiho někam pryč. Vyběhl jsem k pokladně, hodil tam peníze, a se slovy "Zbytek si nechte." Vyběhl jsem ven, a následoval ty týpky, co mi čmajzli Yukiho.

Yuki

Chvíli jsem pozoroval Toorua co si vybírá… Potom jsem uslyšel rychlé kroky a smích, otočil jsem se, abych se koukl kdo, nebo co to je. Než jsem se těm dotyčným stačil kouknout do tváří ucítil jsem bolest a to jak mne někam táhnou. Když jsem se rozkoukal, zjistil jsem, že je to Utakata a Hiroko. Ztuhl jsem a jen koukal co se bude dít… Utakata mne chytil pod krkem a hodil na zeď kde jsem se rozplác a pak padl na zem… A Hiroko si na mne pak sedl a začal mne škrtit, oba se smáli jako by to byla sranda… Pak jsem jen uslyšel jak někdo volá mé jméno…

Tooru

Vběhl jsem do uličky, a okamžitě si to zamířil k těm dvoum idiotům. Vypadali jako velmi neinteligentní stvoření… Tajemně jsem se usmál, pro křupal si prsty, a vyběhl k nim. "Hahaha, já opravdu nechybím u žádné rvačky." Zasmál jsem se tajemně… hned na to jsem vyběhl k tomu, co mi ošahává Yukiho, a tvrdě ho skopl. Usmál jsem se na něj, a než se naděl, letěl hezky vzduchem. Vletěl jsem na to druhého, a trochu ho "pohladil" po hlavičce. Takhle jsem to zopakoval asi třikrát, než jsem si uvědomil, že už je ve stavu bez tíže. "Ups." Řekl jsem jako by nic, a pustil ho. Tvrdě dopadl na zem, a už se nezvedl. Rychle jsem vyběhl k Yukimu, a pomohl mu se posadit. Z úst mu tekl pramínek krve. Můj pohled zněžněl, a přepl jsem do módu alá Milující Tooru. Setřel jsem mu krev z koutku úst, a všiml si, že mu po tvářích tečou slzy. "O můj bože, jsem to ale paidiot…" Zašeptal jsem. Yuki ke mně natáhl ruku, a chytl mě jemně za vlasy. Chtěl se ke mně pravděpodobně přitisknout, tak jsem mu pomohl, a vzal ho do náruče.

Yuki

Natáhl jsem ruku k Tooruovi a zřejmě pochopil, že chci k němu… Pomohl mi… Jak mile mě měl v náruči, tiskl jsem se k němu jako klíště, nechtěl jsem ho pustit, chtěl jsem být u něj. Nevypadal, že by mu to vadilo, spíš naopak, mám pocit, že se začal usmívat. "Lepší?" optal se mne Tooru " Asi jo…" zamumlal jsem a více se k němu natiskl. Zaryl jsem mu nehty do zad. Pak zvedl hlavu a dal mu pusu na tvář a k tomu dodal " To je za to, že sme vystoupily dřív." A usmál jsem se.

Tooru

Byl jsem lehce překvapený, že mi dal tak najednou pusu. Ale zároveň jsem strašně šťastný, že je v pořádku, a směje se na mě. "Teď už půjdeme, a nikde se nebudeme zastavovat." Pohlédl jsem na Yukiho, a vydal se pryč z tohohle divně zapáchajícího místa. Yuki se ke mně celou cestu tiskl, a lidé, okolo kterých jsem prošel, mi radši uhýbali. Většinou hned, jak jsem byl dál od centra, zaslechl jsem různé věci. Například, jestli není Yuki mrtvý, nebo jestli jsem ho nezmlátil tak, až upadl do bezvědomí. No jasně! Já! Zrovna já! Bych mu neublížil. I když… je fakt, že jsem populární po celém městě, a to většinou jenom kvůli mým rváčským dovednostem, když to tak řeknu. Zatřepal jsem hlavou, a pohlédl na Yukiho, který mě pozoroval s rudými tvářemi, a zakalenými očima. Chvilku jsem na něj nechápavě koukal. A když jsem se ho chtěl zeptat, proč je tak rudý, ozval se řev holek. "Hah… " Ony mi opravdu nedají spát. Jednou mě opravdu dostanou až do hrobu… tam mi snad dají už pokoj… To už jsem nahlas neřekl, a abych se těm namyšleným krávám vyhnul, do pokoje, jsem vlezl oknem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Saki Saki | 17. listopadu 2015 v 22:28 | Reagovat

Kawai :3
Další díl, další díl *skanduje*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama