Stál jsem v dešti

5. června 2015 v 21:35 | Sumiya |  Original Story |Yaoi|
Držte mi palce. Píšu třetí kapitolu Pronásledován Démony a tohle je jenom něco, co mě napadlo přitom. A nebyla bych to já, kdybych to nenapsala. Není to yaoi, ale je to trochu smutné. A ne, není to hetero^^ Snad se bude líbit.


Stál jsem v dešti, a koukal na hrob. Na tvůj hrob. Hrob mé lásky. Vždycky jsem ti říkal, že jsi mé světlo naděje. A ty jsi mi říkal, že mě nikdy neopustíš. Zmýlil ses. Opustil jsi mě se vším všudy. Kvůli tvé šílené matce, a kvůli ostré dýce. Zabila tě. Vlastního syna. Složil jsem tvář do dlaní, a začal plakat. Má jediná naděje, si byl ty. A teď? Teď už tu není nic, nebo nikdo, kdo by mě vytáhl z té tmy, samoty a bolesti. Ani má rodina tu není. Ani přátelé. Až teď, jsem si uvědomil, že to, co potřebuji, je rodina, přátelé, a především ty. Povzdechl jsem si a šel z hřbitova domů. Znovu se mi chtělo brečet. Doma nikdo není. Ani mamka, ani taťka. Ani starší bratr, a dokonce ani mladší sestra. Když bych šel do školy, byl bych zase sám, nemám přátele. Kamkoliv bych šel, byl bych sám. Ale ty, byl si přesný opak mne. Měl jsi milovanou rodinu, a laskavé, milé přátele. Zamířil jsem k zábradlí. "Nedělej to, Anri!" Zaslechl jsem plačtivý hlas malé dívenky. Otočil jsem se. "Ale Jelly, tohle mně nebaví, nech mě být!" Řekl jsem a zase se k ní otočil zády. "Bratříčku, mamince, tatínkovy, bratrovi a mě se po tobě stýská." Řekla vzlykavě a dala se doběhu mým směrem. "Oh, opravdu?" Odpověděl jsem mírně sarkasticky. Najednou mě objala okolo nohou. "Jelly." Sklopil jsem hlavu. Hned na to, jsem ucítil další objetí. Ale tentokrát to bylo okolo ramen. "Rago." Sklopil jsem hlavu. "Anri, vrať se domu, stýská se nám. Hlavně Jelly." Zašeptal mi potichu do ucha. "Nechci! Stejnak pro vás za chvíli přestanu existovat!" Potom, co jsem řekl, se Jelly rozbrečela, a ještě pevněji mě objala. "Anri, my si svou chybu uvědomili. Tak tě prosím, pojď domu." Povzdechl jsem si. "Dobře." Zašeptal jsem. Jelly mě pustila a Rago mě chytl za ruku. "Rago! Nejsem už malý!" Vytrhl jsem mu ruku. " Jsi malý. Jsi o pět let mladší a ani nemáš občanku." Nafoukl jsem tváře. "No jo, už mlčím." A ruku jsem mu vrazil nazpátek. Promiň, Reii, nechci na tebe nikdy zapomenout. Cítim, jak se směješ, a jsi rád, že nejsem sám. Myslím, že jsem našel novou naději, nové světlo. Sbohem. Ne. Vlastně zatím. Za chvíli se uvidíme. Děkuju.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nami-a-yuki nami-a-yuki | Web | 6. června 2015 v 19:46 | Reagovat

Yuki: Krásne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama