Pronásledován Démony- Kapitola 3.

5. června 2015 v 23:59 | Sumiya |  Pronásledován Démony
Třetí kapitola dopsaná teďka takže za chyby se omlouvám. Dvakrát jsem to četla, ale své chyby prostě nevidím^^ A udělala jsem obrázek^^ Je trochu kratší ale zato se tam dozvíte tu smutnou správu. Obrázek je snad fajn, ne?^^


Sonohoka

Pomalu jsem otevřel oči, a podíval se na svého spolubydlícího. "Dante-san, spíš?" Zašeptal jsem skoro neslyšně.
"Ne." Trochu jsem sebou cukl. "N-Nevzbudil jsem tě?" Řekl jsem opatrně. "Ne." Trochu jsem si oddychl. Najednou se zvedl, a šel ke dveřím. "Kam jdeš?" Vyskočil jsem z postele.

"Jdu se vysprchovat. Ale jestli chceš, můžeš jít se mnou, místa je tam určitě dost." Zavrněl mi do ucha a já cítil, že rudnu. "N-Ne, díky! Vykoupu se až večer!" A v tu ránu jsem byl zase v posteli pod dekou. Zaslechl jsem uchechtnutí a pak zavření dveří. Oddechl jsem si. Kruci! Proč jsem v jeho přítomnosti tak mimo? Vůbec to ke mně nesedí. Že bych procházel nějakou démoní změnou? Pochybuju. Asi si znovu zdřímnu. Po včerejší večeři, nechci tu čarodějnici už nikdy vidět s vařečkou, ani nožem nebo čímkoli, co patří do kuchyně, v ruce. "Ahh, asi jsem se zamiloval." Ups, já to řekl na hlas. Snad to někdo neslyšel.

Saisho

On se…on se…. On se zamiloval? Mmmmm, a kdo pak to může asi být? No, jediný, kdo mě napadá, je Dante. No, nic. Je to jeho život. Jsem rád, že našel někoho, koho má rád. Na to jsem se perverzně usmál. Odstoupil jsem od dveří a šel doleva. "Poli!!" Zavolal jsem, a čekal, až vyleze. Otevřely se dveře, a on vystrčil hlavu. "Hmm?" Zamumlal a podíval se na mě s rudými tvářemi. "Co pak tam děláš?" Nahnul jsem se k němu. Uhnul pohledem, a podle všeho se snažil vymyslet výmluvu nebo nějakou dobrou lež.
"Já….."
"Ano?"
"Já jsem si…..hrál."
"Hrál?" Pozvedl jsem obočí. Protočil jsem oči. "Buď jsi hloupý, nebo navedený. Lhát opravdu neumíš, víš o tom?" Nahnul jsem se k němu tak, až se naše nosy dotýkali. "Ale ono je to trapné říkat něco takového." Sklopil hlavu. "Aha. Takže ses v pokoji spokojoval?" Vybalil jsem na něj. "Já…no…..víš….nevim jak bych….mohl bych….ahhhhh…..ano." Zakoktal se a víc sklopil hlavu. Mile jsem se usmál, a chytl ho za tváře. "Bylo to těžké?" Podíval jsem se mu do očí. "N-Ne…" Zdá se mi to, nebo je více stydlivý. Asi ne. Pustil jsem mu tvář, a dělal, jako že jsem se neptal. "Je ti aspoň líp?" Zvedl hlavu a chvíli mě pozoroval. "Ani ne. Je mi ještě trochu špatně a taky mi je zima. Asi si půjdu ještě lehnout." Zase sklopil hlavu. Chvíli jsem ho pozoroval. "Dobře. Půjdu se projít po zahradě." Otočil jsem se a šel pryč. "S-Saisho!!" Zavolal z ničeho nic. Otočil jsem se. "Je to trapné, ale, zůstal bys semnou na pokoji? Tvoje přítomnost je mi příjemná." Zamrkal na mě. Usmál jsem se a vrátil jsem se k němu. Vzal jsem ho do náruče a odnesl ho do své postele a přilehl si k němu. "C-Co to děláš?!" Vyjekl překvapeně. "Říkal jsi přece, že je ti zima. Nechci, abys onemocněl. A navíc, rád se s tebou podělím o své teplo." Přitiskl jsem si ho na svou hruď a zavřel oči. "A nemusíš mít strach. Budu s tebou." Zašeptal jsem mu do vlasů. Ahhh, připadám si jako nějaký padouch, který unesl krásku. Akorát že jsem ho neunesl někam do pryč, ale lehl jsem si s ním do postele, no.

Akuma

Otevřel jsem oči, a spatřil jsem klidnou, spící tvář. Shinozaki. Usmál jsem se a víc jsem se k němu přitiskl. Jsem rád, že mu nevadím. Teda snad mu nevadím. Trochu se zavrtěl a svou ruku zabořil do mých delších, černých vlasů, a začal si s nimi něžně pohrávat. Jako by se bál, že mně rozbije. Pousmál jsem se. "Shinozaki, to je příjemné." Zavrněl jsem. Trochu sebou škubl, ale pokračoval dál. Po půl hodině ho to asi přestalo bavit, protože se posadil. "Co budeme dělat?" Optal se mně z ničeho nic s úsměvem. Ale já věděl, že ho něco trápí. Posadil jsem se. "Shinozaki, co tě trápí?" Zašeptal jsem potichu, a podíval se na něj 'smutným' pohledem. "Nic." Usmál se na mě. "Takže, půjdeme…co třeba jít ven?" Chvíli jsem zapřemýšlel. "Když chceš." Pokrčil jsem rameny. Jeho tvář se rozzářila. Než jsem se naděl, byl oblečený jak on, tak já. "Jak si to udělal?" Zamrkal jsem trošku udiveně. "Co je ti do toho." Vyplázl na mě jazyk a usmál se. Vypadá mnohem líp. Už není tak bledý.

Yukio

Vyběhl jsem ze své pokoje, a běžel za Utsukishim. Rozrazil jsem dveře. "Utsuk-" Zarazil jsem se. "Utsukushi!!!!" Zakřičel jsem, a běžel k jeho bezvládnému tělu. Klekl jsem si k němu a dotkl se jeho tváře. Byla ledová a bledá. "Utsukushi." Zašeptal jsem potichu. "Co se to t-" Dovnitř vešli Akuma a Shinozaki a koukali na mně. "Y-Yukio…" Akuma mě chytl za rameno. "On…." Po tvářích se mi spustil proud slz. "On….je mrtvý~" A hlavu jasem mu zabořil do ramene. Začal jsem hystericky křičet. Byl to můj přítel. Nevim, jak dlouho jsem tam takhle byl o něj opřený, ale vím, že jsem mu na rameni usnul. Potom jsem jenom cítil, jak mně někdo pokládá na postel, a dává pusu na čelo.

Alvaro

"Alvaro."
"Co chceš?" Řekl jsem lehce podrážděně a otočil se na Shinozakiho. "Utsukushi…..je mrtvý. Yukio se z toho složil." Vykulil jsem na něj oči. "Kde je teď Yukio?!" Vybalil jsem na něj. "Je ve vašem společném…." Než to stačil doříct, běžel jsem za ním. "....pokoji." Zaslechl jsem, ještě než jsem se vřítil na chodbu. Před pokojem jsem se zastavil a pomalu otevřel dveře. "Yukio." Zašeptal jsem potichu, a přešel k jeho posteli. Chytl jsem jeho ruku a povzdechl si. Vždycky byl strašně citlivý a vše si bral moc k srdci. Tohle mu muselo hodně ublížit. "Aahh. No jo, Yukio, přišel jeho čas." Povzdechl jsem si. Asi to nevěděl.

Shinozaki


"Saisho?" Opatrně jsem vešel do pokoje. "Co je?!" Vykřikl po mně. "Utsukushi." Řekl jsem, a on se uklidnil. "Co je s ním." Pustil Poliho, a vstal. "Je mrtvý. A Yukio se s toho složil." Vykulil na mě oči, jako Alvaro. "No co je?! Všichni jsme přeci věděli, že ho sem půjdou dřív či později zabít."
"Neboli si chtěl říct, že ho zabil jeho bratr." Doplnil mně a já kývl. "Potom to řekni Polimu, Dantemu a Sonohokovi. Teď musim jít za Akumou." Poplácal jsem ho po rameni, a vydal se do našeho pokoje. Opatrn jsem otevřel dveře. "Akuma?" Zašeptal jsem potichu. "Shinozaki." Trhl jsem a plácl sebou na zem. "Takhle mně neděs." Vystřel jsem po něm pohled. "Gome." Usmál se na mě a pomohl mi na nohy.
"Už jsi zajis-"
"Pohřeb pro Utsukushiho je zařízen."
"Neskákej mi do řeči!" Vyštěkl jsem po něm. Než jsem se naděl, políbil mně na rty. Chvíli jsem byl jako socha, ale po chvilce jsem se do polibku přidal a objal ho okolo krku. Akuma se ode mě odtrhl a podíval se na mě. "Asi tě miluju." Usmál se na mě. "A víš že já asi taky?" Oplatil jsem mu úsměv a spolu jsme si lehli do postele.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama