In a Sign of Bloody Rose I

28. června 2015 v 10:00 | Sumiya |  In a Sign of Bloody Rose
Elie- Modře
Alicio- Červeně



Zase jsem v tomhle obrovským domě sám. Rodiče jeli do města a sestry jely do ostatních měst kvůli nápadníkům. A mě tu nechali napospas samotě. Povzdechl jsem si, a vyrazil do zahrady. Všude to krásně kvetlo. Bodeď by ne, když je začátek června. Rozhlídl jsem se, jestli tam nikdo není, a zapískal. Hned se ke mně přihrnula drobná zvířátka, a byla šťastná, že jsem zase s nimi. Usmál jsem se, a začal s nimi komunikovat. Vyprávěli mi různé příběhy z lesů, od oceánů a podobný, pro mě krásných, míst. Já jim zase říkal, jak to chodí u nás. Bavili jsme se asi hodinu, než přijeli rodiče a sestry. Šel jsem je přivítat. Matka byla ráda, že jsem je uvítal, a otec byl rád, že dům nevyhořel. Za to jsem dostal pravou mléčnou čokoládu, ta u nás stojí za pěkný kuloví. Poděkoval jsem a zamířil do své pokoje. Převlékl jsem si své dennodenní frak a oblékl si černé kimono. Posadil jsem k psacímu stolu, a začal si různě kreslit a psát různé texty. Nakonec z toho vylezlo tohle:
Doma sedím u stolu,
A k tomu se nudím,
Rodiče v tahu jsou,
A sestry taky.
Není to sice nic moc, ale na mě dobrý. Položil jsem tužku, a lehl si. Bylo docela pozdě a tak jsem hned usnul
Ráno mě probudilo hlasité přijíždění aut. Vstal jsem a podíval se ven. Před naším domem bylo 5 černých aut. Najednou se zvedl vítr, a na naší rozlehlé zahradě přistala velká vojenská loď. Vyvalil jsem na to oči. Chvíli se nic nedělo, a pak se otevřela brána lodi, a ven vyšli nějací chlápci. Trochu jsem na ně zaostřil, a pak jsem si všiml znaku na korbu lodi. Byli tam dvě zkřížené rudé, krvavé růže. Pak mi to došlo. Řád Krvavá Růže. Dostal jsem strach a odtáhl jsem se od okna. Najednou jsem zaslechl výstřely, a potom jak někdo vrazil do domu. Rodiče i sestry byli mimo dům, a kromě mé stráže tu nikdo nebyl. Ze dveří, o kterých ví jenom stráž, vylezla má stráž, a snažila se mě dostat z pokoje. Ale najednou se roztříštilo okno, a dovnitř skočil takový vysoký, bělovlasý muž bez levého oka a v uniformě armádního generála. "C-co se děje?!" Vyjekl jsem a podíval se na jednoho z ochránců. "Krvavá Růže se chce chopit vlády ve Francii!" Odpověděl, a vrhl se potom muži. Ten ho však rozsekl vejpůl. Vyjukaně jsem to pozoroval a začal couvat. Ostatní se k němu rozeběhli, a chtěli ho dostat, ale najednou se tam objevil o něco nižší muž s dýkami. Než jsem se naděl, byli všichni mrtvý, a ten bělovlasý muž se ke mně vydal. Natáhl ke mně ruku, a chytl za kimono. Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale byl moc silný. Podíval jsem se mu do tváře, a všiml si jeho zvláštního pohledu. Najednou se rozezněli celou budovou hlasité kroky. Oddychl jsem si, ale ten chlap mě dostal na kolena, a ke krku mi dal katanu. Dveře se rozrazili, a v nich stáli rodiče. "Matko!" Vyjekl jsem překvapeně. Matka se ke mně chtěla rozeběhnout, ale ten druhý jí to nedovolil. "Pusť ho!" Vyjekla. "Hmmmm. Když padnete na kolena, a budete prosit, nechám ho žít." Řekl. Rodiče na sebe chvíli koukali, ale pak udělali, co žádal. Padli na kolena, a začali prosit. "Tak se mi to líbí. Claude! Odveď celou šlechtickou rodinnu do loďě, a tam je zavři do vězení." Rozkázal. Muž vzal mé rodiče a odtáhl ke pryč. Když odešli, generál stáhl katanu. "Jak se jmenuješ?" Optal se mě nečekaně mile. "E-Elie...." zakoktal jsem vystrašeně. "Půjdeš se mnou!" Zašklebil se a hodil pres rameno. "H-hej! Dej mě dolů!" Zaprotestoval jsem. Nic mi na to neřekl, a rukou se začal nenápadně dotýkat mého pozadí. Mé tváře nabrali lehce nachovou barvu, a radši jsem už neprotestoval. Bůh ví co by mi udělal. Když vyšel ven, a procházel velkou zahradou, všichni na nás otáčeli pohledy. Co si o mě musí myslet. A v této pozici. To je tak trapné! Pomalu se mnou došel až k lodi, do které nakráčel klidným krokem. Hned k němu přiběhl vysoký mladík a začal mu cosi říkat. Odbyl ho pár slovy. Na to se jenom usmál, kývl a zase běžel dál. Najednou mě postavil na nohy, a svým, až zvrhlým, pohledem si mě prohlížel. Děsivě se usmál, propálil mě pohledem, naklonil se ke mně a zašeptal: "Od teď jsi můj....." nad tím jsem se oklepal. "N-nemůžete vlastnit lidi! Nejsem váš m-majetek!" Vykoktal jsem. Jenom se nad tím hlasitě zachechtal, a chytl mě pod krkem. "Já.....můžu....všechno!" V tu ránu mě políbil na rty. Odtrhl se ode mně a pustil na zem. Padl jsem na kolena. "Dělej si tu co chceš, ale být tebou vyhýbám se Claudovi a Claudiovi. Radši se drž blíž u Taky, Shira a Tomea." Vyklopil na mě, a odešel. T-to tu jako zůstanu? Vyjeveně jsem koukal na jeho vzdalující postavu, a ani se nehl. Najednou mě nějaký tři týpci obklíčili. Oklepal jsem se a postavil se na nohy. Trochu jsem si oprášil kimono. Jeden z nich se ke mně naklonil, a s úsměvem se zeptal: "Jakpak se jmenuješ." A usmíval se dál. "Elie…." odpověděl jsem nedůvěřivě.
"Já jsem Taka. Ten prcek je Shiro-"
"Já nejsem prcek!" Vyštěkl celý rudý, a pokusil se na mě usmát. "Ber to obrazně." Pokrčil Taka rameny.
"A tohle je-"
"Já jsem Tomeo." Přerušil ho. Pokýval jsem hlavou. Taka mě vzal za ruku a s ostatními mě někam táhl. "M-mám otázku." Zašeptal jsem. "Jakou?" Podíval se na mě Tomeo.
"Jak se jmenuje ten bělovlasý muž bez levého oka?"
"Ah, on se ti nepředstavil?" *kýve že ne* "Jmenuje se Alicio Sanglantes." Vyvalil jsem na něj oči a dál se radši neptal.


Prohlížel jsem si nějaké kluky, co se ke mně ve Francii přidali. "Hmmm, Alerick Coma, co umíš. Řekni." Podíval jsem se na něj. Vypadal, že mu to šrotuje. "No, umí s katanou. A taky jsem zdědil kouzelnou moc zabít pohledem." Odpověděl, a zpříma se mi podíval na oko. "Dobře, bude z tebe major. Adel Larimick, co ty." Hodil jsem pohled na nižšího chlapce. "Noooo, nic moc pozitivního to není." Usmál se. "A co to je?" "Jsem v bojích hrozně agresivní a nebezpečný." Vyklopil a dál si mě nevšímal.
"A ty Hanzel?"
"Mluvím s přírodou...." v tom si prohrábl své vlasy. Povzdechl jsem si a pokračoval dál.
"Jackett Namari?"
"V boji nic moc nedělám, ale jsem spíš něco jako nájemný vrah." Pokrčil rameny a zamilovaně se koukal na Hanzel.
"Tsubaki Lena?"
"Jsem kouzelník." To bude zajímavé. "Takže, Alericku budeš major. Adel, ty budeš kapitán. Hanzel ty podporučík. Jackett, nadpraporčík. A Tsubaki, ty budeš praporčík." Dořekl jsem a odešel. Procházel jsem dlouhou chodbou, a šel na takový balkónek. Odsuď, vidím na celý sál. Pohledem jsem hledal toho chlapce, Elieho. Když jsem ho našel, vypadal vystrašeně. Perverzně jsem se usmál, a sešel po schodech do sálu. Vydal jsem se za ním. Ze zadu jsem k němu přistoupil, a chytl ho za rameno. Lekl se a uskočil. "N-nedotýkejte se mně!" Vykřikl. Tak teď mě trochu ranil. "Ok." Pokrčil jsem rameny. Já ho naučím poslušnosti. "Claude! Claudio!" Zavolal jsem, a oni ke mně hned přiběhli.
"Ano pane?"
"Claude, připrav rodinu Faromal na popravu. Claudio, zajisti, aby to viděl Elie. Buď k němu milý. Můžete jít."
"Ano pane!" Vykřikli a oba dva běžel svým směrem. Já se otočil na podpatku, a vrátil se zpátky do sálu. Zahlédl jsem, jak má Claudio Elieho přehozeného přes rameno, a táhne ho do středu, kde se konají popravy. Došel jsem k nim, a Elieho chytl za ramena. Claude za chvíli přivedl celou rodinu Faromal, a Elie se zděsil. "Tak, Elie. Koho chceš vidět zemřít jako prvního?" Trhl sebou, a podíval se na mě vyděšeným pohledem.
"No, poslouchám."
"Já.......to nemůžu říct nahlas. Bojím se." Zašeptal potichu. Pousmál jsem se. "Tak mi to pošeptej." Chvíli na mě váhavě koukal, ale pak se postavil na špičky a začal šeptat. Po chvilce se odtáhl, a já se narovnal. "Claude, první je nejstarší dcera Mana!" Kývl a usekl jí hlavu. Elie sebou trhl. "Otec!" Tomu usekl hlavu Claudio. "Prostřední dcera Lori, a matka!" Claude vzal Lori a Claudio matku. Elie padl na kolena a začal plakat. "P-proč jste to udělal? To mě chcete taky zabít?" Zeptal se plačtivě. "Ne. Tebe ne." Odpověděl jsem a první otázku ignoroval. Vyjukaně na mě koukal, a znovu se rozbrečel. Chvíli jsem ho pozoroval, pak vzal do náruče, a odnesl do jeho nového pokoje. "K-kam mě nesete?" Zeptal se o něco klidněji.
"Do tvého nového pokoje."
"P-pokoje?"
"Neboj, sám na něm nebudeš." Víc jsem se usmál jako úchyl, a nesl ho do své ložnice. Když jsem došel ke dveřím, otevřel jsem je vykopnutím. Vešel jsem, a zase je nohou zavřel. Elie sebou trochu trhal, a byl víc vystrašený, když si všiml velké postele. Nemůžu si pomoct, ale musím se furt perverzně usmívat. Hodil jsem ho do postele, a on jen překvapeně vypískl. Hned se vyhrabal, a posadil se vedle mě. "Teď už mi asi nezbývá nic jiného, než zůstat s vámi, že jo?" Povzdychl si smutně Elie. "Ano."
"Ale-"
"Jestli se ti tady nelíbí, budeš si muset zvyknout!" Chvíli na mě koukal, ale pak zabořil pohled do země.
"A, můžu se teď trochu prospat?"
"Dobře." Přikývl jsem a zvedl se. Ale než jsem odešel, jsem ho ještě jednou dravě políbil na rty. "Aby se ti líp spalo." Řekl jsem nad jeho pohledem. Už už jsem byl u dveří, když v tom řekl: "Teď budu mít noční můry…" zabručel. Pousmál jsem se, ale nic neříkal, vyšel jsem z pokoje, a zavřel za sebou dveře. Vydal jsem se za Tsubakim. "Tsubaki." Hned ke mně přiběhl a koukal na mě jako na boha. Hmmmm, začínám ho mít, čím dal radši.
"Máš teď čas?"
"Ano, proč?"
"Něco bych od tebe potřeboval."
"A co?" Rukou jsem naznačil, aby šel se mnou. Zavedl jsem ho do své ložnice, a ukázal na spícího chlapce.
"Chápeš co tim myslím?"
"Ano."
"Udělej to na co nejdéle."
"Ano! Udělám to natrvalo!"
"Dobře, můžeš jít."
"Ano pane!" Usmál se a odcupital pryč.
"A potřebuješ k tomu nějaké ingredience?"
"Ne!" Vykřikl a běžel dál.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama