Pronásledován Démony- Kapitola 2.

17. května 2015 v 1:59 | Sumiya |  Pronásledován Démony
Ouu yeah! Dopsala jsem druhou kapitolu! Je sice trošku kračí než jsem chtěla, ale víc jsem ze sebe nevyždímala. Další kapitola je zase v nedohlednu. Snad to nevadí těm, kteří si přečetli první kapitolu. A teď i druhou. Teď k ději. Je to o něco zajímavější. Začínají se tu rýsovat yaoi páry. A taky mám i špatnou zprávu.....kterou Vám však neřeknu! Dozvíte se jí až ve třetím díle. Ale myslím že to půjde poznat i tady ^^

Kapitola 2.


Poli

"To je můj dům." Usmál jsem se na Yukia. Všichni na mě vyvalili nevěřícně oči. "Co je? To jste nikdy neviděli takový dům?" Ohradil jsem se nad jejich pohledem. "Ahh, to je fuk. Začíná být zima, tak pojďte dovnitř." Pobídl jsem je, aby šli za mnou. Vytáhl jsem klíč a otevřel jim dveře. Hned jak jsem dovnitř vešel, na mě skočil Saisho, se slovy: "Já se 'bojím' tý ženský." Ukázal na mou matku. "Poli~ strašně jsi mi chyběl! Kde jsi byl tak dlouho? To jsou tví přátele?" Vysypala na mě tolik otázek. Saisho ode mě vylekaně odskočil, když se na mě má matka vrhla.

Saisho

No to bylo o fous! Kdybych neuskočil, tak mě ta šílená ženská asi udupe. "Mami, chtěl bych ti představit své přátele. Nebude ti vadit, když je tady ubytuji?" Pohlédl na ni. "Ale samozřejmě že nebude." Usmála se falešně a hodila po mně pohled, který říkal, abych se od Poliho držel dál. "Děkuji!" Usmál se na ní. "Tak pojďte, zavedu vás do pokojů." Usmál se. Najednou se mi zdá plný života. "Potom přijďte na večeři!" Křikla na nás ještě ta semetrika. Ale Poli jí už dávno ignoroval a vedl nás dál.
"Takže, vím, že je náš dům sice obrovský, ale na většině pokojů v obou pater se netopí a nejde tam elektřina. Takže, Alvaro, vyber si někoho, s kým budeš na poko- "
"Yukio! Na 100% Yukio!"
"D-Dobře. Dante-san?"
"Sonohoka-chan."
"Akuma-san, Koho?"
"Shinozakiho."
"Saisho, ty si můžeš vybrat, buď budeš na pokoji s Utsukushim, nebo s-"
"S tebou!" Vrhl jsem se k němu. "Dobře! Utsukushi, tvůj pokoj je jako jediný v druhém patře. Nevadí ti to?" Podíval se na něj s otazníkem v očích. "Ne." Odpověděl mu ledově.

Utsukushi

Poli od sebe odrhl Saisha a zavedl každého do jeho pokoje. Potom se ke mně otočil čelem a rukou naznačil, kam mám jít. Když jsme vyšli schody do dalšího patra, málem mě trefil šlach. Vypadá to tady jako v době, kdy byla ve stylu gotika. V prvním patře jsem si toho nevšiml. Procházeli jsme dlouhou chodbou až nakonec k posledním dveřím. Otevřel jsem je a popřál mu dobrou noc.
"Ale vždyť bude ještě večeře."
"Já s vámi večeřet nebudu. Nemám hlad." Pokýval jsem hlavou. "Tak teda, dobrou noc." Usmál se na mě smutně a odešel. Zavřel jsem dveře a otočil se. Uviděl jsem něco u okna. Chvíli jsem přimrzle stál na místě a koukal jsem na tu věc, která začala dostávat tvar. Ale zničeho nic se přestala tvarovat a zmizela. Ještě chvíli jsem koukal na to místo, kde jsem viděl tu věc, a pak si šel lehnout do postele s nebesy. Poliho rodina musí být bohatá. Pomyslel jsem si. Co asi teď dělají ostatní?

Yukio

Uslyšel jsem nějaké rány a tak jsem vyběhl z pokoje. Rozhlídl jsem se po chodbě. Nikde nikdo. "Asi se mi to zdálo." Pokrčil jsem rameny a chtěl jít zpátky do pokoje. V tom sem to uslyšel znova a tentokrát od dveří pokoje, kde je brácha a Shinozaki-san. Přešel jsem ke dveřím a zaťukal. Nic a další zadunění. To už vystrčili hlavy ostatní a přešli ke mně. Znovu jsem zaťukal. Zase nic a další zadunění. Saisho přešel ke dveřím a jedním "jemným" kopnutím dveře otevřel. To, co jsme uviděli, nás totálně vykolejilo. Bratr se snažil Shinozakimu stáhnout tričko a Shinozaki se ho snažil od sebe odkopnout. Když zachytili naše překvapené pohledy, přestali ve své činnosti a koukali na nás se stejným pohledem. Zrudli mi tváře na maximum a radši jsem vyběhl z pokoje. Na tohle jsem ještě moc mladý a nezkušený. "Yukio, počkej!" Zavolal za mnou Alvaro. Dohnal mně až před pokojem kde mě chytl za ruku. "Co se stalo? Proč jsi utekl?" Zeptal se mně starostivě. "J-Já…" Víc jsem zrudnout nemohl. "To je jedno!" Vytrhl jsem mu svou ruku, zašel do pokoje, třískl dveřmi a praštil sebou do postele. "Tohle je na mě moc…" Zašeptal jsem potichu do polštáře a za chvíli usnul.

Alvaro

Koukal jsem na dveře, a přemýšlel o tom, co asi Yukia vykolejilo natolik, že utekl a zavřel mi dveře před nosem. Povzdechl jsem si a šel za ostatníma do jídelny. Chvíli jsem bloudil a až na sedmý pokus se mi povedlo tu jídelnu najít. "Omlouvám se, že jdu pozdě." Uklonil jsem se tý ženě. "V pořádku. Tvůj přítel nepříde?" Usmála se na mě a pokynula rukou, kam si mám sednout.
"Ne, nepřijde."
"A copak mu je?"
"Ono…ehm…není mu dobře! A taky byl unavený, tak mi řekl, že vynechá večeři a půjde spát! Že, kluci?" Projel jsem všechny zoufalým pohledem.
"Jo..."
"No, jo. Vlastně říkal, že mu není dobře."
"Pravda." Uhh, tak teď mi zachránili krk před tou děsivou bestií, která si říká Poliho matka. Posadil jsem se, a ta "milá" paní, přede mně položila talíř. OMG! Ono se to hýbe! "Umm, c-co to j-je?" Ukázal jsem na talíř. Pane bože! Narostla tomu hlava! Ruce! A teď dokonce nohy! "M-Myslím…kde je prosím záchod?" Podíval jsem se na Poliho. "Hned ty dveře vedle." Hned co to dořekl, jsem vyběhl. Zavřel jsem dveře, a…vy víte, co jsem dělal u tý záchodový mísy….Hned co jsem dovyzvracel, jsem v klidu vyšel ven a zavřel za sebou dveře. "Ježiši, to je odporný!!" Uslyšel jsem, jak vykřikla dvojčata a vyběhla z jídelny přímo k záchodu. Hned za nimi vyběhl Akuma se Shinozakim a Dantem. A v Danteho závěsu běžel Poli. Všichni vběhli na záchod. Ještě že tam mají 7 záchodů. Po 5 minutách všichni vyšli. Ale zdálo se mi na nich něco jiného. Akuma se jaksi "nenápadně" tiskl na Shinozakiho. Dante podepíral Sonohoka a Saisho měl Poliho rovnou v náruči. "C-Co se stalo?" Pohlédl jsem na Poliho. "Moje matka neumí vařit, to je to. Vždycky vařil táta. A to, co jsi viděl na talíři, mělo být pečené kuře. Až budeš procházet okolo jídelny, uvidíš, co se stalo s tím 'pečeným' kuřetem." Pokýval jsem hlavou a šel k jídelně. Nahlédl jsem dovnitř, a to kuře, které bylo na mém talíři, tam tancovalo tango s přerostlou paprikou, nebo co to bylo. Chvíli jsem stál a koukal na to jako blbeček a pak jsem se otočil na podpatku a rychlostí blesku vyběhl do pokoje. Podíval jsem se na Yukia. Měl Zabořený obličej do polštáře, a spal. Pousmál jsem se a taky zalezl do postele.

Shinozaki

Akuma mě položil na postel a přikryl dekou. "Akumo, proč jsi na mě tak milý?" Zeptal jsem se ho zničeho nic. "No, vím, že to teď asi vyzní divně, ale, vždy jsem miloval svého bratra, Yukia. Yukio to ví, ale má mě rád jenom jako bratra. Ale myslím, že k tobě cítím nějaké sympatie, tak se jich snažím chytit aby s toho bylo něco víc, než jen pouhopouhé přátelství." Trošku překvapeně jsem na něj koukal. "To mělo být jako…..vyznání?" Pousmál jsem se. "A vyznělo to tak?" Pohlédl na mě. "No, docela jo." Ozvalo se ode dveří. Pohlédl jsem tam, ale nikdo tam nebyl. "Slyšel jsi to?" Podíval jsem se na Akumu. "Asi se ti něco zdálo. Můžu být v tvé posteli?" Než jsem stačil odpovědět, lepil se na mou hruď a vrněl. Akuma? A vrnět?
"Akumo."
"Hmm?"
"Myslel jsem, že mě nemáš rád."
"Heh, copak nevíš, že v nenávisti je i trochu lásky?" Natáhl se ke mně a políbil mně na tvář. "A teď zavři oči a spi!" řekl trochu panovačně, ale pak se ke mně přitulil. Ale vážně, je mu dobře? Tohle se k němu vůbec nehodí. Než jsem nad tím zauvažoval, usnul jsem. S pocitem, že se ráno neprobudím v posteli sám, bohužel.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Adís Eliadora Adís Eliadora | E-mail | Web | 17. května 2015 v 10:56 | Reagovat

Ty jo :3 Čím dál viditelněji se zlepšuješ :33 ^^ I jak je to dlouhé :3
Hmm.. :3 Určitě to vypadá zajímavě, YAOI ♥♥ :D :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama