Procitnutí

25. května 2015 v 12:23 | Sumiya |  JednoKapitolovky
Ou yeah! Mamka mi půjčila tablet, takže můžu psát. Na mangu pro nový blog si ještě počkáte noooo ^^ Tahkle povídka je jenom slaboulinké shounen-ai ale je tam zase trošku víc krve, nic hroznýho, ale kdyby něco 12+ aby se neřeklo


Pomalu jsem otevřel oči a rozhlídl se okolo sebe. Krev. Všude byla krev. Podíval jsem se na své ruce, a zjistil, že držím velký, kuchyňský nůž. Byl celý od krve, stejně jako já. Znovu jsem se rozhlídl okolo sebe, a postřehl těla v kalužích krve. Pomalu jsem vstal, a vydal se k nejbližšímu tělu. Chvilke jsem si prohlížel ženská, mladá záda, a pak jsem ji nohou otočil na záda. Klekl jsem si k ní a idhrnul její kaštanové vlasy, zalité krví. Pohledl jsem na její tvář, a usmál se na ní. "Jsi ráda, že mě 'vidíš', sestřičko?" Pohladil jsem ji oo studené tváři. V tu ránu jsem ucítil její dech. "Ty...žiješ?!" Můj obličej se protáhl do ohavného úšklebk. Napřáhl jsem ruku s nožem, a zabodl jí ho do krku. Začala sebou cukat a já se začal smát. Chvilku jsem nechal nůž v ráně, a pak ho pomalu vytáhl. Když nůž opustil její hrdlo, pozoroval jsem trysky krve z jejího krku. Všechna ta krásná červeň dopadala do mého obličeje a na oblečení, na kterém se to rychle ztratilo. Uklidnil jsem svůj smích a narovnal se. Dal jsem se do pomalého kroku. Pohrdavě jsem si všechny prohlížel. Zastavil jsem se až u dveří, které vedly do pokoje mého mladšího bratra. Uchechtl jsem se a otevřel dveře. Ležel ve své posteli a pomalu oddychoval. Došel jsem k němu, a napřáhl se rukou, že mu podříznu hrdlo. V tu ránu se rozrazili dveře a na mě padla únava.......
Pomalu jsem otevřel oči a rozhlídl se okolo sebe. Už tu neleželi mrtvoly a nebyla tu krev. Najednou jsem si uvědomil, že mám náhubek, a jsem ve svírací kazajce a okolo mne jsou nějaký lidé. "Ahh, už ses probudil?" Vě noval jsem mu vražedný pohled a úškleb. Milé se na mé usmál a něco mi píchl do krku. "Teď si ještě chvíli pospíš...." uslyšel jsem mizivé hlasy v dálce....
"Hej! Ty vstávej!" Někdo do mě kopl a klekl si ke mně. Koukal se na mě tázavým pohledem. Avšak jsem ignoroval jeho blbé kecy. Uhodl mě do tváře a s odplivnutím odešel pryč. Třískl dveřmi, a já ta zůstal sám s dvěma kluky. Začal jsem sebou mlít a potom mě chytl záchvat šíleného smíchu. Najednou ke mně ti dva přešli, jeden si klekl za mně a druhý přede mně. "Jsi pěkně vzteklý, chlapče." Prohrábl mi černou, hustou kštici. "Řekni, jak se jmenuješ?" Usmál se na mě. "Moje....jméno?" Pohlédl jsem na něj oranžovými, nyní už klidnými, očima. "Ano." Řekl klidně. "Ayumi." Sklopil jsem hlavu.
"A kolik ti me let?"
"16." Řekl jsem suše.
"A jsi rád, když tu jsme s tebou, Ayumi?"
"Nevadí mi to. Ale chtěl bych, abyste tu semnou zůstali o trochu déle." Zvedl jsem k němu pohled. Najednou mě jeden objal ze zadu, a když jsem se chtěl ohnat, ze předu mě chytl ten, co mi dával otázky. "Klid. Uklidni se. Nechceme ti ublížit. Chceme ti pomoct!" V tu ránu jsem se zasekl.
"Pomoct? A....mě?"
"Ano, můžeš se nám svěřit." Usmál se na mě. "Ani náhodou! Neznám vás! Ani nevim, jak se jmenujete!!" Zakřičel jsem agresivně. "Takže chceš vědět něco o nás. Tak dobře. Já se jmenuji Kyoshi, a tohle je Tenshi, můj mladší bratr." Pustil mě ten, co mě držel ze zadu a přešel ke svému bratrovi. "Copak by sis přal?" Optal se z ničeho nic Kyoshi. Vzhlédl jsem k němu s překvapeným pohledem. "Já.." zamylel sem se.
"Nevím."
"Nevíš? Určitě sis nikdy nic nepřál?" Zkusil znovu. "Já...vždycky jsem chtěl milující rodinu. Ale ro vy nemůžete změnit! Má rodina je mrtva společně se vzpomínkami a minulostí!!" Vykřikl jsem na něj.
"Ale my-"
"Mě je jedno co vy! Jděte pryč! Nechte mě na pokoji! Chci být sám!" Zakřičel jsem ještě víc nahlas. Oba dva zmlkli a přistoupili ke mně. Nejdřív se ke mně naklonil Kyoshi a políbil mně na čelo. Pak Tenshi, a ten mě políbil do vlasů. Potom se Kyoshi smutně usmál a oba dva odešli. Zavřeli se dveře a slyšel jsem nečí rozhovor.
"Tak co? Řekl něco?"
"Jenom to, že je jeho rodina mrtvá a sní je pryč i minulost se vzpomínkami."
"Říkáte mrtvá?"
"Ano. Děje se snad něco?"
"Ne, to ne. Ale jenom to, že jeh mladší bratr Koto, a starší bratr William ten jeho masakr jako jediný přežili. Nepočítaje Ayumi."
"Hmm, možná si Ayumi myslel, že je zabil."
Potom se otevřeli dveře a v nich stál doktor se sestrou která držela nějaký tác. "Jak se cítíš, Ayumi?" Místo odpovědi jsem mu věnoval vražedný pohled a úškle. "Měl bych se skvěle kdybyste se na to neptal!!!" Štěkl jsem po něm ještě jedovatěji. "Ale no tak, uklidni se." Přešel ke mně a vzal něco z toho tácu. Injekce. "Dejte to ode mně pryč!!!!" Zařval jsem, když mi to chtěl v píchnout do krku. "Potom ti bude líp." Uklidňovala mě ta ženská. "Si to zkuste sama, a uvdíte, že po tom vám líp rozhodně nebude!" A v tu chcíli mi to píchl do krku, a já se zase propadl do temnoty.
Pomalu jsem otevřel oči a rozhlídl se. "Jak je ti, Ayumi?" Kyoshi...."Bylo i líp." Zavrčel jsem. "Co chceš?!" Vyštěkl jsem po něm. "Chci být s tebou a povídat si." Usmál se na mě. "Beru to jako pokládání otázek." Otočil jsem hlavu. Chvilku bylo ticho. Opravdu hrozné tico.
"Mám jednu prosbu."
"Hmm, jakou?"
"Chtěl bych se jít projít...s tebou a tvým bratrem."
"Dobře." Zvedl se ze židle a odešel. Zavřel dveře na které se teď koukám. Odfrknu si a lehnu na záda. Nevím proč, ale jsem smutný z toho, co jsem udělal. Oni se ke mně chovali, jako bych nic neudělal. Cítíl jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Otevřeli se dveře a do vnitř nékdo vešel. "Ayumi! Co pak se ti stalo?!" Přiběhli ke mně ti dva. "Proč pak pláčeš." Pohladil mně Tenshi po vlasech. "Mě je to.....všechno tak líto!!" Zakřičel jsem a hystericky se rozbrečel. "Ayumi." Objali mě. "Je mi to šíleně líto!" Přitiskl jsem se k nim. "Já, kež bych to mohl napravit!" Vzhlédl jsem k nim. "To bude dobré. Spolupracuj s námi, a pak to bude jenom lepší." Objal mne Tenshi. "Ale já nechci injekce po kterých spím. Já chci být s vámi, a vzhůru." Znovu jsem se rozbrečel. "Ššš neplakej. Nikdo ti ty injekce už dávat nebude, ano? O to se postaráme." Chytl mně Kyoshi za tvář, a sundal mi náhubek. Tenshi si mně otočil zády, a rozepl mi svírací kazjku. Oba ode mně odstoupili, jako by si mysleli, že jim ublížim. Ne. Jim ne. Oni jsou něco víc. Oni jsou mé světlo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama