Forbidden Brotherly Love

8. května 2015 v 23:30 | Sumiya |  JednoKapitolovky
No, psala jsem to dva dny, a ani nevim o čem to je, ale je to velmi zajímavé. Můj mozeček se pořád vyvyjí ^^



Mikiko

Rozevřu oči dokořán, a zrychleně dýchám. Ruku mám nataženou do vzduchu. Otevřou se dveře a v nich stojí mý dva nevlastní bratři. Jsou to dvojčata. Starší se jmenuje Reizo a mladší Daichi. "Co se děje, Mikiko?" Vyletí ke mně a já se trošku leknu. "N-Měl jsem….noční můru…" Sklopím hlavu, a čekám, že mě odpálkují něčím jako "Byl to jenom sen!" nebo "Neměl si se koukat na ten horor!" Toho se celkem bojím. Daichi se konečně rozhoupe a skočí mi kolem krku.
"To muselo být opravdu něco hrozného……"
"…..když jsi vykřikl na celý dům." Doplní ho Reizo. "Eh, vám to…nepřipadá….směšné?" Podívám se na Reiza a pak na Daichiho. "Ne." Řeknou na stejno. Usměju se na ně a oni mi úsměv oplatí. Jsou už u dveří a chtějí odejít, ale moje maličkost chce, aby tu zůstali po zbytek téhle noci. "Počkejte!" Natánu k nim ruku a oni se ke mně otočí. "Copak?" Usmál se na mě Reizo. "Já…." Najednou nevím, co mám říct. "Co když…se mi ta….noční můra vrátí?" Podívám se na ně fialovýma očima.
"No, jestli chceš, můžeme tu s tebou zůstat až do rána."
"J-Jestli by to nevadilo." Cítím, že mi rudnou tváře. Než jsem se naděl, ležel jsem mezi Reizem a Daichim. Hned na to jsem usnul. Probudil jsem se až ráno. Ale už sám. Reizo a Daichi jsou pryč. Podívám se na budík a zjišťuji, že je půl deváté ráno. Chci, vyletěl z postele a začít si připravovat do školy. Ale pak mi nějakým, mě neznámým důvodem, došlo, že je sobota. Proto jsem se více zachumlal do peřiny a zavřel oči. Už skoro spim, když v tom jsem uslyšel kroky mého vlastního bratra, Tomeo. "Vstávej, ty lenochu!" Rozrazí dveře. "Ještě chvilku….." Zamumlám. "Žádná chvilka! Okamžitě vylez, a na snídani! Nebo tě pověsim za uši do průvanu!"
"No jo~" Zabručím a vylezu z postele. Pomalu jsem se začal oblékat a přemýšlet, co udělám se svými vlasy. Nemám je nějak dlouhé ale stejnak. Moc sem to neřešil a nechal je tak, jak jsou. Mířím do koupelny kde je právě Rikky, mladší brácha. "Rikky, co děláš v mý koupelně?" Pozvednu obočí. "No, víš….." Kouká na mě a skoro se mi rozbrečí. "OK, ale ať je to naposled. Od toho máš svoji koupelnu." A než sem se naděl, byl pryč. Tomu se trochu divím. Vydám se k umyvadlu a vyčistím si zuby. Opláchnu si svůj, až nechutně roztomilý obličej, a vydám se na snídani. Nemůžu uvěřit, že mi je patnáct, a to mám zítra narozky a bude mi šestnáct. Jdu pomalu po schodech dolů, protože jakmile zrychlím, a jdu víc jak 3 kroky za vteřinu, jsem dole zatraceně rychle, ale v podobě placky, vždycky mi to uklouzne. Když jsem zvládnul schody, zamířím do kuchyně. Sednu si na své místo naproti oknu. Hned co jsem si sedl, přede mě, mamka dá snídani. "Mami, už jsem ti přece říkal, že já nejim maso. Takže si vem tu slaninu, a dej jí třeba, já nevim……třeba Daichimu! Ten jí přeci miluje!" Rozmáchnu rukama a prstem ukazuji na svého o dva roky staršího nevlastního bratra, který sedí naproti mně. Tomu se rozzáří oči a kouká na mě jako na andělíčka. "Na, vem si to. Já to jíst nebudu." Pošoupnu mu svůj talíř plný slaniny. Hned ho popadne a místo toho mi pod nos strčí ten svůj, plný zeleniny a zdravé výživy, no prostě to, co on nejí. S radostí se do toho pouštím a přitom se furt koukám na Daichiho a Reiza. V tom si všimnu, že oni na mě taky koukají, ale trošku jinak než obvykle. Zatřepu hlavou, rychle dojím a vstanu. "Kam jdeš, Mikiko?" Otočí na mě mamka hlavu. "Jdu ven, do oběda jsem doma." Než stačila cokoli namítnout, rázoval jsem si to do šatny. V rychlosti světla jsem se oblékl a vystřelil do parku. Zastavím se a vylezu na strom. Pomalu se začnu vydýchávat ze svého "menšího maratonu" a podívám se do krajiny. Nikdy jsem si neuvědomil, že je tak krásná. Vytáhl jsem si sluchátka s telefonem a začal vybírat písničku. "Forget About Me? Ne. Too much fun? Ne. La Perla? Ne. Just a Dream? Ne. Lion? Ne. Me and My Broken heart? Ne. Ai no Scenario? Ne. Sweet Devil? Ne. Arrest Rose? Ne. Judgement of Corruprution? Ne. Attack on Titan? Ne. Uragiri no Nai Sekai Made? Ne. Gay Boyfriend? Ne. Creepy Doll? Ne. You're Going Down? Ne. Shots? Ne. Shock? Ne. Také it Out on Me! To je to co hledám." A kdyby náhodou, vybíral jsem to asi 15 min. Podívám se, kolik je hodin, a zjišťuji, že je půl jedenácté. Povzdechnu si a slezu ze stromu. Pomalými a plouživými kroky se dostanu před náš obrovský dům. Vylovím klíče, a odemknu. Ani nepozdravím a hned zalezu do pokoje. Lehnu si do postele a čumim do stropu. Po půl hodině mě to přestává bavit a tak jdu na oběd. Dojdu do kuchyně a schytám ránu sklenicí do hlavy. Pak už si jenom pamatuji, jak bratr něco křičí.

Reizo

Běžím rychle k Mikikovi a vezmu ho do náruče.
"Daichi! Zavolej někoho! Jedno koho!"
"Jasně!" Popadl telefon a začal tam vyťukávat čísla. "Za chvíli přijede sanitka. Ale máme počkat před domem." A protože vím, že je Mikiko citliví, hned jsem vyběhnul s ním v náruči.
"Kruci fix! Proč jsem tu sklenici hodil!"
"Nemohl jsi vědět, že Mikiko přijde." Pohladí mě po zádech. Za chvilku se ozve houkání sanitky. Přijelo k nám auto a z něj vyskákali sanitáři. Vzali ho dovnitř a poprosili nás, jestli bychom nejeli s nimi. Samozřejmě že jsme souhlasili.
"Jméno?"
"Mikiko Sona."
"Věk?"
"15."
"A vy jste jeho….?"
"Jsme jeho nevlastní bratři. Já se jmenuji Reizo a on je Daichi."
"Dobře. Co se mu stalo?"
"Spadla mu na hlavu plná sklenice vody." Sanitář na mě vykulil oči.
"A jak se to stalo?"
"No, jak to říct. No prostě jsem ji hodil, a on tam zrovna přišel Mikiko. Neudělal jsem to schválně. Já ani nevím, proč jsem s tou sklenicí házel." Založil jsem ruce do dlaní.
"Takže mu spadla na hlavu sklenice. A ještě něco?"
"Ne."
Sanitka zastavila a my jsme vystoupili ven. Odvezli ho na jednu z ošetřoven a my jsme počkali venku. "Snad bude v pořádku." Položil jsem hlavu na Daichiho rameno. "Určitě bude." Uklidňoval mně.
Po půl hodině vylezla sestra. "No, má štěstí. Má jenom menší otřes mozku a pár modřin. Ale na pár dní si ho tu necháme na pozorování. Už tu párkrát byl, má hodně oslabený organismus." Usmála se na nás a odešla. "No, teď už nic nezmůžeme. Leda tak jít domu a utěšovat rodiče." Daichi mě chytl za ruku a spolu jsme vyšli z nemocnice. Jsem z toho celej špatnej. Ani né za 15 minut jsme doma. Dalších 15 sme utěšovali rodiče a pak jsme šli do pokoje. Tentokrát si Daichi lehl ke mně do postele. Byl jsem rád. Zalehl jsem k němu a políbil ho na rty. Daichi se ke mně víc natiskl a políbil mně na krk. Chvilku sme se mazlili a potom usnuli ve vzájemném objetí. Ráno jsem se probudil dřív a tak jsem něžně vzbudil Daichiho.

Daichi

Ucítil jsem jemné pohlazení po rameni. Otevřel jsem oči a podíval se na osobu, která mě osahává. Reizo se na mě blbě usmíval a já mu ten jeho blbý úsměv oplatil. Vstali jsme a oblékli se. Pak jsme šli do kuchyně. Rodiče už tam seděli a snídali. Posadili jsme se na svá místa a dostali snídani. Bylo tu trapný ticho a konverzace stála. Najedl jsem se a se slovy, Jdu se "učit" jsem zalezl do pokoje. Lehl jsem si na svou postel, a přemýšlel, jak je na tom Mikiko. Škola naštěstí není, protože jsou jarní prázdniny. Chvíli jsem jenom blbě čuměl do stropu, a pak zavřel oči. Byl jsem celkem unavený, takže jsem usnul. Probudil jsem se asi ve dvě hodiny ráno s obrovskou žízní a obrovským hladem. Takže jsem vstal a vydal se do kuchyně. Sjel jsem schody po bradě a nos zabořil do lednice. Vytáhl jsem něco, co bylo maso a strčil to do mikrovlnky. Za 10 min. jsem to vytáhl a posadil se za stůl. Během 15 vteřin jsem to snědl a vydal se zpátky do pokoje. Po schodech jsem šel, a to je málo kdy, po nohou a zalezl zpátky do pokoje. Lehl do postele a znovu usnul.

Mikiko

První, co jsem slyšel, bylo, jak se někdo o něčem baví. Nějak jsem nevnímal o čem, ale za to jsem dost dobře cítil silnou bolest hlavy. "Ah, už se vzbudil." Pořádně jsem otevřel oči a rozhlídl se. Okolo postele stáli dva doktoři a jedna sestra.
"Jak pak se máš?"
"Bolí mě…..strašně hlavy…" Chtěl jsem si sáhnout na hlavu, ale jeden z doktorů mě zastavil. "Nešahej si na to! Bolelo by tě to ještě víc!" Při slově bolest, jsem hned ruku stáhl.
"Ehm….můžu…se na něco…zeptat?"
"Ptej se."
"Reizo a Daichi….já…no…chtěl bych…."
"Tví bratři jsou teď asi doma. Ale neboj, určit za tebou dnes přijdou."
"Tak dobře."
"A teď si hlavně odpočiň." Zavřel jsem oči a usnul. Probudil jsem se a otevřel oči. U mé postele stály rodiče, Tomeo, Rikky, Reizo a Daichi. "Mikiko? Jsi vzhůru?" Optala se mě mamka. "Jo." Odpověděl jsem potichu. "Myslel jsem, že jsem tě vzbudil, bráško." Chytl mě Rikky za ruku. Chápu jeho obavy. Přeci jenom, je mu 10 let. "Ne, nevzbudil jsi mě." Usmál jsem se na něj. "Jak pak se cítíš? Je to lepší?" Podíval se na mě Reizo. "Už je mi dobře. Akorát mě trochu bolí hlava ale jinak je mi dobře. Chtěl bych jít už domu." Dovnitř vešel doktor a usmál se na mě.
"Tak to ti udělám radost. Dnes můžeš jít domu. Tvé testy dopadly dobře. Můžeš se jít převléknout a jít s rodinou domu."
"Opravdu?" Řekli jsme všichni najednou. "Ano. No, tak na co čekáš? Čím dřív se oblékneš a vyrazíš, tím dřív budeš doma." Mamka ke mně přišla a pomohla mi vstát a obléct se. Potom jsem ještě dostal pár rád do života od doktorů a pak jsme vyrazili domu. Cesta ani netrvala dlouho. Teda podle mě ne. Ale Reizo vypadal, že ho něco trápí. Chtěl jsem mu něco říct, ale rodiče začali něco mluvit. Vystoupil jsem a hned šel do pokoje. Ani nevím proč, ale jsem hrozně smutný s toho, že Reiza něco trápí. Chvilku jsem ještě koukal do stropu a pak se vydal do pokoje Reiza a Daichiho. "Co je?" Ozvalo se nevrle, když jsem zaťukal na dveře. "T-To jsem já, Mikiko. Můžu být s vámi?" Chvilku nic a pak se otevřeli dveře a v nich stál Reizo s úsměvem na tváři. Ten úsměv, falešný jako sníh v létě. "Posaď se." Ukázal na místo vedle Daichiho. Nic jsem neříkal a šel si tam prostě sednout. Hned co jsem si sedl, Reizo vystřelil z pokoje rychlostí světla. "Um, co mu je?" Podíval jsem se na Daichiho. "Aby si to pochopil. Reizo si bere za vinu, že jsi skončil v nemocnici s otřesem mozku. Protože tu sklenici, co ti spadla na hlavu, Reizo v záchvatu vzteku hodil a omylem tě trefil. Jo, a tady máš dárek. Ode mě a od Reiza, snad se ti bude líbit." Usmál se na mě a strčil mi do rukou větší krabičku. "Ale já nechci, aby si to bral za vinu. Mám ho rád." Vyskočil jsem na nohy a vyběhl z pokoje. Prohledal jsem celý dům. Nakonec jsem ho našel, jak sedí na střeše a….pláče. "Reizo?" Trochu sebou trhl a rychle si utřel slzy. "Copak?" Usmál se na mě. "Já, nechci, aby ses cítil vinen za to, že jsem měl otřes mozku." Objal jsem ho a začal plakat. "Mikiko?" Nechápal, ale objetí mi oplatil.
"Reizo?"
"Ano?"
"Mohli bychom jít někam jinam?"
"Proč?"
"Mám strach z výšek."
"Dobře." Vzal mně do náruče a odnesl do jeho pokoje. Daichi na nás trošku zaraženě koukal, ale pak se usmál. Posadil mně vedle Daichiho a sedl si na druhou stranu. "Víš Mikiko, chtěli bychom ti něco říct." Podíval se na mě Daichi vážně. "Poslouchám." Naznačil jsem rukama. "Ale nesmíš to říct rodičům." Zakýval jsem hlavou. "Tak dobře. Zavři oči." Zavřel jsem oči, a čekal, co se bude dít. Cítil jsem, že mě oba chytli okolo pasu a dali pusu na tvář. "Milujeme tě." Zašeptal mi každý z jedné strany do ucha. Otevřel jsem oči a cítil, že mi rudnou tváře. "Já….vás taky." Zašeptal jsem potichu. Podíval jsem se na Reiza a pak na Daichiho, které moje odpověď překvapila. "Tak, teď jsi nás překvapil." Usmál jsem se a čekal, co budou dělat dál. Reizo si mě přitáhl do polibku a Daichi se začal starat o můj krk. Nebránil jsem se jim. Spíš naopak. Najednou oba přestali a Daichi si mě posadil na klín. Reizo si klekl před něj a rozepl mi moje kalhoty. Daichi mi sundal košili a začal si hrát s mými bradavkami. Zatím co Reizo si začal pohrávat s mým údem a zpracovávat ho. Sténal jsem a svíjel se slastí pod jejich něžnými doteky. "Reizo!" Vykřikl jsem, když pohltil můj úd do úst. Daichi mi ucpal pusu rukou a pošeptal: "Šššš rodiče tě uslyší." Následně mi ucho skousl. Preventivně mi nechal ruku na puse. Cítím, že už dlouho nevydržím. Svíjím se jako žížala, a před mým vrcholem Reizo přestal. Chtěl jsem něco namítnout ale Reizo do mě strčil prst. Stáhl jsem se okolo jeho prstu a zasténal do Daichiho ruky. "Uvolni se." Pošeptal Daichi. Snažil jsem se uvolnit, a když se mi to podařilo, zasunul do mě druhý prst. Celkem jsem to zvládal. Opatrně je zasouval hlouběji a roztahoval je od sebe. Potom přidal ještě třetí. To na mě bylo už moc a hlasitě jsem zasténal i přes ruku. Daichi mi ruku přitiskl víc k ústům a začal znovu něco šeptat do ucha, ale nevnímal jsem ho. Reizo vyklouzl prsty z mého nitra a rozepl si své kalhoty. Pomalu do mě vnikl a chvilku vyčkal. Stáhl jsem se okolo jeho mužství a po tvářích se mi skutálely dvě nezbedné slzy. Daichi pustil má ústa a uchopil můj úd do ruky. Začal pomalu pohybovat rukou a já začal slastně sténat. Reizo se pomalu pohnul a zase čekal na mé reakce. Má odezva byli slastné stény. Když dolehly k jeho uším, začal se pohybovat. Po chvilce zpomalil tempo a uchopil mně pod zadkem. Reizo si mě vysadil na svůj klín, a Daichi si mezi tím rozepl kalhoty. Vstal, a něžně se přidal k Reizovi. Zakřičel bych na celý dům, ale Daichi mě vtáhl do polibku. Ani jeden se nehl, a čekal, až se vzpamatuju z toho šoku. Když povolili moje svaly, oba se ve mně pohnuli. Nic jsem nenamítal a tak začali přirážet. Střídavě naráželi do mé prostaty a já jsem se pod návalem slasti propnul v zádech jako luk a vyvrcholil. Mé nitro se stáhlo na tolik, že to nevydrželi ani Reizo s Daichim. Vystoupili z mého nitra a Reizo mně vzal do náruče. Přešli do mého pokoje a spolu se mnou si lehli do postele. Reizo nás přikryl dekou. Daichi si mě lepil na svou hruď zády, a Reizo zase svou hruď lepil na tu mou. Zavřel jsem oči a během pár vteřin jsem usnul.

Probudil jsem se a stalo se to zase. Reizo s Daichim byli pryč. Tohle mi dělají pokaždé, když se spolu vyspíme. Ale flušu na ně a jdu spát.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama