Pronásledován Démony- Kapitola 1.

4. dubna 2015 v 15:18 | Sumiya |  Pronásledován Démony
Takže, první kapitola povídky, kterou jsem dopsala sice včera *myslí dneska ve 4 hod. ráno* ale už jsem neměla sílu ji zveřejnit. Omluvte mé překlepy. I když to opravím tak tam mám stejně chyby. Takže pěkné počtení....i s těma chybama. Mrkající

Kapitola 1.


Yukio

"Yukio! Snídaně!" To už je ráno? "No tak Yukio?! Vstávej! Nebo zase nestihneš autobus do školy!" Pomalu vylezu z postele a zamířím ke skříni. "Tak co si dneska vezmu?" Ksu! Měl bych si přestat povídat pro sebe. Hmmmm. Černá košile, černý kalhoty, černý boty a černá bunda. A je postaráno. Vylezu ze svého pokoje a zamířím do kuchyně. "Ohayo." Zašeptám a sednu si ke stolu. "Yukio, kdy se s tím už vyrovnáš?" Podívala se na mě mamka smutně. "Nikdy." A zakousnu se do vdolku, který mi málem spadl do klína. "Já už půjdu." Zvednu se a zamířím ke dveřím. Obuju si boty a vezmu si tašku. Otevřu dveře a máma na mě ještě volá, že se dnes nevrátí domu. Zastavím se u zastávky a za necelých pět minut přijel autobus. Otevřely se dveře a nastoupil jsem dovnitř. První, co se stalo, bylo to, že mi někdo podkopl nohy a začal se tomu smát. Sebral jsem se ze země, a zamířil, až do zadní části autobusu kde si nikdo nesedal. Za necelou půl hodiny jsme byli před školou. Vystoupil jsem jako poslední. A první co se stalo, že na mě skočil Alvaro. Můj nejlepší a taky jediný kamarád na škole a v mém životě na týhle škole. "Čus Yukio! Jaký byli prázdniny?" Vůbec se nezměnil. Furt stejně veselý a taky zvědavý. "Byli celkem nudný. A ty, co jsi dělal?" Sklopil jsem hlavu. "Rozešla se se mnou holka." A začal se smát. A taky je furt stejně vtipný….takže vůbec. "Jo, a chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys mi nepomohl s provedením nových žáku po areálu školy. Teda pokud chceš! Do ničeho tě nenutím." A znovu se na mě usmál. Hmm, nový žáci…to budou určitě nějaký holky, když je chce Alvaro provést. "Tak jo." Řeknu potichu. A než jsem se naděl, Alvaro mě táhl přes chodbu do třídy. Alvaro rozrazil dveře od třídy a zastavil se až u mojí lavice. "Došel bych sem sám." Podíval sem se na něj tázavě. "To určitě. Zase by se okolo tebe někdo motal a ty by ses ani nedostal do třídy." Otočil se a šel si sednout do své lavice. Za chvíli bude zvonit. Do tý doby si můžu kreslit. Kde mám ten skicák? A! Tady! Vytáhnu si tužku a můžu začít. Ale než jsem stihl udělat jedinou čárku, zazvonilo a dovnitř vešel matikář.

Alvaro

Posadil jsem se na místo, zrovna když zazvonilo a dovnitř přišel učitel matiky. To bude zase nudná hodina. Nejradši bych byl s Yukiem a díval se, jak si kreslí. Určitě bych se tvářil jako totál debil ale co. "Dneska budem probírat….." AA zase nová látka? A hned takhle po prázdninách? Se snad zbláznil?! No, to je jedno. Položím si hlavu na stůl a zdřímnu si. Ten si toho stejnak nevšimne tak co. Ale stejnak, co asi teď dělá Yukio? Ksu! Sedí ode mě tak daleko a já ani necítím jeho krev a nééé nejsem upír, jsem démon což je rozdíl. A jak vidim spí. To sem ho naučil já a nejsem na to vůbec hrdý. "Mladý pane Conchita, jak se opovažuješ nedávat na hodinách matematiky pozor? Místo toho, abys okukoval své spolužačky by sis spíš měl psát poznámky a dávat pozor! Vyndej si sešit, piš si poznámky a dávej pozor!!" Oooooo to sem to dopadl. "Ano pane učiteli." Ksu! Zatracenej matikář. Už ať to skončí. Už se těšim, jak budu s Yukiem provádět ty nový studenty.
Yukio
Zbudit se před zvonění je pod psa. Matikář vykládal novou látku, kterou jsem se už před měsíce učil doma a umím ji na jedničku. Furt se mi chce spát. "Zítra z toho budete psát písemku! Na shledanou!" Mám já to ale štěstí, že jsem se učil doma. Ale teď budu muset přetrpět tu prohlídku, kterou jsem slíbil Alvarovi. Zajímalo by mě, kdo to bude. Holky? Nebo kluci? Ajejda! Holky! Určitě budou chtít, abych jim udělal dítě! Alvaro, POMOC!

Alvaro

"Yukio!" A rychle za ním! Ať se okolo něj neudělá hlouček nějakejch blbejch holek, které chtějí, aby jim udělal dítě. A na víc, on by toho nebyl ani schopen se svojí imunitou. "Jedeš od něj!!" Zatahl jsem jednu za vlasy a ona padla na kolena se slzama v očích. Slzy ti nepomůžou. "Tak jdem, Yukio?" Nahnu se k němu a jemu zrudly tvářičky! To je tak Kawaiii!! "Hai!" Zvedl se ale já, jako že bych to nebyl já, jsem ho prostě musel chytnout za ruku a táhnout ho přes celou chodbu do třídy, kde jsou nový studenti. Nějaký dvojčata Monoko a pak kluk, se jménem Poli. Divný co? "Tak Yukio, to jsou oni. Dvojčata Monoko a pak tenhle klučina Poli Sakaki." Poplácal jsem ho po rameni a strčil k dvojčatům. "Ahoj, já se jmenuji Saisho a tohle je Sonohoka."

Saisho

Hmmm. Vypadá zajímavě. Určitě to bude on. Akuma musí šílet. Ale co mi je do Akumi. "A jak se jmenuješ ty?" Jsem si jistý, že to Alvaro říkal, ale, radši. "J-Já, jmenuji se Yukio de la Rossa." Sklopil hlavu a pohled zabořil do mých bot. "Tak, můžeme začít s prohlídkou?" Alvaro je velmi veselý mladík. Určitě si chrání Yukia. "Podle mne můžem." Sonohoka jenom přikývl a ten kluk, Poli, myslím, se k nám rychle přidal.

Sonohoka

"Saisho." Natisknout se na jeho záda asi nebyl zrovna nejlepší nápad, co? "Hmm? Co pak?" Otočil se a podíval se na mě svýma modrýma očima. "Můžu jít…za tebou?" Ksu! Proč je vyšší než já?! "Co? Proč zrovna za mnou? Nechceš jít vedle mě?" Zase se usmál. "T-Tak, tak dobře…" Já chci domu. Chci mít Saisha jenom pro sebe. Ale teď mám aspoň možnost být u něj…

Poli

Ten kluk. Je potomek Archanděla Gabriela, pokud se nemýlím. "A jak se jmenuješ ty?" proč mám pocit, že na mě šáhá jedno s těch dvojčat? "Jmenuji se Poli Sakaki. Těší…mě." Páni. Má nádherný modrý oči. "Já jsem Saisho." Usmívat se na mě, to je novinka. "Kde začnem?" A to je…eee Alvaro. "Co takhle kde jsou jaké třídy." Navrhl Saisho. "Tak jo."

Alvaro

Jedním slovem. Jsou divní. Dvojčata vypadají, jakoby spolu spali a Poli se snaží nedat najevo to, že se ho Saisho dotýká. "Fajn. Tahle třída je vaše třídní a zároveň je to třída angličtiny což jste určitě zjistili, když sem na kráčela vysoká blondýna se sukní až na zem a kecala anglicky, že?" To jsem si nemohl odpustit. "Tak pojďte za mnou a ukážu vám ostatní třídy." A jak se tam dostanete. "Tak že, tohle je učebna dějepisu, ta je hned vedle vaší třídy. Vedle je na češtinu a potom je vchod na chodbu nižšího stupně. Vlevo od vaší třídy je učebna informatiky. To jsou ty první dveře. Vedle je matematika a hned naproti je učebna fyziky a chemie. Vedle fyziky je vchod na chodbu ze které se dostanete na střechu a ven z areálu školy. A potom jsou tu ještě další čtyři areály. Jeden je sklad učebnic pro nižší stupeň, druhý jsou tělocvičny, třetí je pro výtvarnou výchovu a pracovní činnosti+vaření a čtvrtý je v rekonstrukci. Měli by se tam vyskytovat kluby. Myslím, že jich je devět. Gymnastický, skokanský, výtvarný, atletický, hudební, basketbalový, fotbalový, tenisový a zvěřinec. Nějaké otázky?" Tohle byla fuška i pro mě. "Ne." Odpověděli sborově a já jsem šel radši za Yukiem.

Yukio

Páni. To byl proslov. To bych do Alvara netypoval. Určitě si to předem připravil. A je to tady. Už se na mě hrne další chomláč holek. "Yukiooo! Udělej mi dítě!!" Cože?! To nemyslí vážně?! "Ne!! Mě první!!" A-Alvaro, teď by ses mi hodil. "Jedete od něj vy husy blbí?!! Yukio není pro vás vy krávy!!!" Alvaro?! "Alvaro!!!!!" Itai, moje hlasivky. Co to?! "Ahoj, Yukio." A-Akuma?! "Yukio! Jsi v poř- Akumo! Co ty tu chceš?! Neříkal si náhodou, že se se sem už nikdy nevrátíš?" Ne. Snad se tu neporvou. Huh? Kam se všichni poděli? Anebo, spíš kde to jsme my?! "Akumo? K-kde jsi celou dobu byl?" Cítím, jak mi po tvářích tečou slzy. "Hledal jsem tě." To není můj bratr. "P-pomoc…." Zase cítím, jak mi po tvářích tečou slzy, což se mi nikdy nestalo. "Akumo! Ty zrádná kryso!" Eeeeh že by dvojčata? "Vy máte co říkat! Bejt s váma v jedný místnosti je utrpení!" A tohle je Poli? Kdo další se tu ještě objeví? Anděl? A proč jsem ve vzduchu přivázaný nějakýma povázkami, které zatraceně dobře drží? Jedním slovem, chci domu! Nebo aspoň pryč odsuď! "P-proč se hádáte? Nezáleží vám snad na tom, co si myslím já?" Myslím, že budu zase brečet. "A proč jako." Bratr se nezměnil. Čímž mě raní nejvíc. "Protože takhle mi ubližujete ještě víc! To co cítím je něco hrozného! Jestli chcete, rovnou se tu na těch provázcích můžu oběsit. A měli byste všichni pokoj! Ode mě byste měli pokoj!" Cítím, jak se trhají provázky, a padám na zem. Prosím, ať je to jenom sen. "Yukio! Jsi v pořádku?" Kdo to je? Alvaro? Akuma? Poli? Nebo Dvojčata? Já nevím….

Akuma

"Je moc slabý na to, aby byl vůbec při vědomí." Hlupák jeden. Proč si myslí, že ho někdo z nás poslechne. "Mám otázku. Proč po něm dete." Asi jsem to řekl trošku…nesrozumitelně ale za pokus nic nedám. "My ho chcem jen pro sebe!" Oh! Tak dvojčata se projevila. "Co ty, Poli?" Ten kluk vypadá jako by měl za otce kozla nebo berana….chtěl jsem říct ďábla. "Chci ho. Stačí?" Ale má hezké oči. "No, já ho chci, protože ho miluju. Proto říkám: 'Yukio je můj!!'. A proč po něm deš vlastně ty, Akumo." Tak to by někdy zajímalo i mě. "Chci si s ním užít a mít ho pro sebe." Nic jiného než pokrčením ramen neudělám.

Alvaro

"Ruplo ti snad v bedně?! Vždyť jsi jeho bratr!" Akumovi asi vlezla na mozek touha. "Copak ti to vadí?" Takhle mě provokovat. Idiot jeden. "Jo, vadí! A to opravdu hodně! Vždyť on tě má rád jako svého bratra!" Já ho asi zabiju!!! "No a co. Nezajímá mě to." Podíval se na mě a pousmál se. Podíval jsem se na něj jako na vraha a chtěl jsem na něj skočit. "Kluci, uklidněte se!!" Aaaaaa zase ti tři. "Co vy tři tu chcete?!" Začínám být fakt agresivní!! "Není to snad jedno?" Ne, to teda není!!

Saisho

"Alvaro! Uklidni se!" Divim se, že už tady někomu nerozbil ciferník. "Co pak byste rádi, přátelé?" Slovo přátelé, Akuma zdůraznil, protože vím, že to Utsukushi nesnáší. "Šli jsme kolem a slyšeli jsme, jak tady Alvaro řve na celé kolo." Pousmál se Shinozaki. "Neříkej mi mým jménem!!!", "Alvaro, zklidni hormon." Podíval se na něj Dante chladně. Opravdu by mě zajímalo, co se mu honí hlavou. "Ehm, proč je Yukio v bezvědomí?" Podíval se na mě Shinozaki. "No, víš, tihle ti idioti se tady hádali a on omdlel. No, a jak jistě vidíš, Akuma zařídil, aby vysel za ty dlouhý podivnosti." Poplácal jsem ho po rameni a on se na mě podíval jako na ….mrkev….Heh? Mrkev? Co já mám s tou mrkví. "Alva- Co to k sakru děláte?!" Vyjeknu a dívám se na Akumu a Alvara, jak po sobě hází všechny možné věci. "Tak a dost!!!" Zvýšil hlas Dante. Oba dva přestali. Trochu se mi rozcukalo pravé oko, ale u něj mě to nějak nepřekvapuje. "K-kluci?" Eh? Sonohoka? "C-co kdybychom se…..spřátelili? Akumo, ty bys měl začít ovládat svoji touhu po Yukiovi. Dante-san, vy byste měl být víc přátelský, a zkusit nelovit světlo vlasé lidi." P-Páni…..Wow….

Akuma

Heh? Já? A ovládat svoji touhu? "A proč jako?" Idiot jeden flegmatickej. "No, potom by ses mohl víc sblížit s Yukiem." Podíval se na mě, ale hned odvrátil hlavu. "Proč bych se měl snažit být přátelský?" Pozvedl Dante obočí. "Lidé by tě měli mnohem radši. Našel by sis přátele." Trošku se pousmál. Ale hned nahodil svůj kamenný výraz a natiskl se víc na svého bratra. I když ho dvakrát nemusim, myslím, že má pravdu. "Tak fajn. Budu se snažit ovládat svou touhu, Ok?" Všichni se na mě udiveně podívali a dělali jako by na demnou stál Ježíš. "No co je?! Každý přeci může ještě změnit názor, né?"

Dante

"Sonohoka-chan, máš pravdu. Budu se více ovládat. Takže……p….přa….přátelé?" To bylo zatraceně těžký vyslovit to slovo. Sonohoka-chan se na mě lehce pousmál a přikývl. Saisho, Alvaro a Poli přikývli a usmáli se. Shinozakimu se rozzářili oči a začal horlivě přikyvovat. Akumovi zrudly tváře, něco zamumlal a lehce přikývl. A Utsukushi stál jak solný sloup se slzama v očích se na Sonohoka usmál. Ou, já nevěděl, že se umí smát. Najednou jsem zaslechl nějaké zamumlání. Všichni se otočil směrem k Yukiovi, který se začal probouzet.

Utsukushi


Všichni jsme se vydali k Yukiovi který pomalu přicházel k sobě. "Jak pak ses vyspal?" Zeptal se Akuma s pokusem po něm neskočit. "Hmmm. Jak jsem se vyspal? A kdy jsem si šel lehnout?" Promnul si oči. Najednou si přestal mnout oči a vykulil je na Akumu. Dívá se na něj jak na anděla. "A-Akumo? J-Jsi to ty?" Skočil po něm a objal ho okolo krku. "A kdo jiný by to měl být?" Povzdychl jsem a snažil se přijít na to, jak se odsud dostaneme. Najednou se všechno začalo třást, klepat a všude okolo nás se to začalo rozpadat. "Je skvělé, že jste se usmířili, ale teď musíme, odsuď pryč nebo je po nás!" Poli vhlédl k 'nebi' a následně se podíval na mě. "Dostanu nás odsuď! Chyťte se za ruce a zavřete oči!" Všichni jsme popadli první ruku, kterou jsme zahlédli a zavřeli oči. " Salva nos a potens spiritus!" Vykřikl Poli zaklínadlo, kterému nerozumím ale je to asi latinsky. Všechno najednou přestalo, a my jsme se objevili na nějaké zahradě s velkým starým ale nádherným domem. "K-Kde….to jsme?" Rozhlédl se Yukio po zahradě. "To je můj dům." odpověděl mu Poli.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama